Jídelníček 1

10. října 2011 v 18:26 | Jessica
Snídaně: jeden bílý rohlík, tavený sýr, pár piškotů
Svačina: 2 plátky jogurtových, rýžových chlebíčků
Oběd: 2 plátky jogurtových, rýžových chlebíčků
Svačina: jablko
Večeře: brokolicová polévka do hrníčku (instantní)

 

Další (ne)článek

16. září 2011 v 21:20 | Jessica
Všechno je moc rychlé. Ráno brzo vstanu, nachystám se do školy, jdu na autobusák, jedu 30 minut jízdy do jiného města (cestou se snažím neusnout) a pak na mě čeká zdlouhavá cesta (při které mrzu a stává se ze mě na chvíli rampouch, mimochodem) až do školy. Víte, jak já to tam začínám nenávidět. Je to tam velké, všichni se divně koukají a chodím do to nejhorší třídy, jakou jsem dky mohla mít. To už i na základce to bylo lepší (a to je co říct!). Připadám si jako totální ztroskotanec. Někdy si prostě říkám, že bych měla se vším skončit, vykašlat se na všechno a na všechny, odejít někam hodně daleko a tam si vklidu žít až do smrti. Jenže to by bylo moc jednoduché a abych pravdu řekla je to nereálné.

Noc

27. srpna 2011 v 23:34 | Jessica
Ta noc byla vyčerpávající. Cítila jsem se tak sama a prázdná. Myšlenky mi proudily hlavou. Přemýšlela jsem nad vším a nad všemi. Snažila jsem se všechno pochopit a dojít k cíli. Nepochopila. K cíli jsem nedošla. Zůstala jsem na mrtvém bodě. Všechno se zastavilo. Nemohla jsem dýchat. Vše bylo rozmazané a tmavé. Točil se se mnou celý svět a já nedokázala ten vířící proud zastavit. Snažila jsem se vzepřít a vstanout, ale bylo to zbytečné. Jenom jsem zase dopadla s žuchnutím na postel. Pokusila jsem se zavřít oči, ale i to bylo namáhavé. Nakonec mi klesla víčka a já se propadla do temnoty.
Byla temnější než noc.

Něco mě šimralo na tváři. Byly to sluneční paprsky. Krásně zářivé a jasné. Usmála jsem se a otevřela oči. Byl zase den. Krásnější než ten včerejší a všechno se zdálo zase jasné.
Aspoň pro tuto chvíli.
 


I (don't) wanna go.

25. srpna 2011 v 22:59 | Jessica
Přesně za týden budu mít první den školy za sebou. První den na nové škole v jiném městě. Mám strach. Nevím, co od toho všeho mám očekávat. Všechno bude jiné, těžší a vzdálené? Nebo naopak až moc stejné? Cítím v sobě rozpoluplné pocity. Jedna část se vůbec nebojí. Spíš se těší na tu změnu. Bude mít možnost začít úplně jinak. Být jiným člověkem. Ta druhá část se toho všeho nového moc bojí a chtěla by se vrátit zpět na starou školu, vrátit se k starým 'přátelům'. Asi to zní divně, ale možná bych je ráda uvítala. Ten starý stereotyp.
Jak já nenávidím svojí povahu. Nikdy se nedokážu správně rozhodnou. Při všech rozhodnutí si říkám pro a proti a stejně z toho nic nevzdejde. Nikdy se nerozhodnu správně. Nikdy se nepoučím. Samé nikdy. Pff. Nikdy neříkej nikdy. Pamatuješ Jess?
Nejspíš bych tady o sobě psala sáma negativita až do rána, ale nikomu by to nepomohlo. Teď nejspíš ulehnu do svého pelíšku a pokusím se usnout. Jenom se o to pokusím, protože stejně zase neusnu.
Jess